Těsně před víkendem posílám upoutávku na výlet přátelům, snad se někdo přidá. Ráno mě Matyáš tahá z postele: „Mami, jedeme do toho pravěkého hradu, honem!“. Láhev s pitím, svačina, dobroty, náhradní oblečení pro kluka a foťák do batohu. Snídám za pochodu, Maty slupne pribináček, na hlavě 2 čepice (přemlouvám ho k rychlé volbě pouze jedné). Vláďa tradičně stihne svých 20 minut na záchodě a vyčistit si zuby. Praha naštěstí průjezdná, musíme „vyhodit“ Vláďu na Zličíně, nejede s námi, má turnaj. V autě mi je k smíchu ta směs nervozity a těšení se v ovzduší, naše přestřelky tipu: „V kolik tam máš být? “Před pěti minutami“. „A víš kde je tady to KFC?“ „Nevím, někde snad u metra, nikdy jsem tam nebyl a neposkakuj u toho řízení, to sis nemohla dojít doma?“ Předvádí mě, Maty se řehtá. „Nemohla, nestihla jsem to.“ „Nehádejte se!“ „My se nehádáme, šmudlo!“ KFC je úlevou po všech stránkách. Popřejeme si všichni hezký den, pusa a hezky si to užijte!
Za chvíli už po dálnici za veselého zpěvu frčíme a dorážíme s první várkou výletníků k hradu. Cinkají mi esemesky. „Přijedou ti kamarádi a kamarádky, kloučku“. Informace je prima, ale už loudí svačinu. Pomalu stoupáme ranním sluncem zalitou krajinou po prašné cestě k hradu. Kolem louky to mečí a bečí. Krmíme, hladíme, fotíme. Po dušičce se mi rozlévá hezký pocit. Cítím tu jeho ručičku ve své dlani, šoupe nohama v prachu, žvýká chleba se sýrem a kedlubnu. Připomínají se mi chvilky, kdy jsme takhle naposledy byli intenzivně spolu sami. Ještě na mateřské. Teď už jsem spíš organizátor a průvodce, řidič a převozník, zásobovač, vypravěč, zahradník amatér, výtvarník amatér…zaměstnaný rodič, který nechce nic ošidit, přerovnává denně seznam priorit, odsouvá nedůležité a stříhá, barví a lepí s dítětem postavičky těsně před spaním. Hrad Točník je vlastně velice hezky udržovanou zříceninou, je vidět, že se tu někdo hodně snaží využít to výletní místo a genius loci. Plakáty u pokladny hlásají, že se tu stále něco děje. A právě dnes je tu v každém zákoutí hradu nějaká atrakce pro děti a zvídavé rodiče seznamující s životem lidí před tisíci lety, kteří řešili základní otázky přežití svých tlup a vyřešili je. Naučili se zdokonalovat lov a začali vyrábět nástroje pro primitivní zemědělství a hospodaření, oděvy, nádobí, později šperky. Do nosu nás lechtá dým z právě rozdělávaného ohně (křesání a tření, přidávání troudu). Matyáš dostává hrací kartu s plánkem hradu a vyznačením stanovišť. Když splní 7 úkolů, dostane odměnu. Tak se do toho zvědavě vrháme. Pleteme náramky, zkoušíme odštěpovat pazourek, hledáme mamuty, střílíme z luku, prolézáme změtí překážek, lovíme medvěda. Matyáš lítá od jednoho k druhému a je vidět, jak ho to baví. Já střídavě nastavuji obličej sluníčku, poslouchám zajímavé přednášky u jednotlivých zastavení a vyhlížím známé tváře.
Telefon. Moje babička. Nikdo z příbuzných v tomto krásném dni není doma, všichni opustili Prahu. Dědovi se udělalo zle, shání odvoz k doktorovi. Radím, ať hned volá sanitku. „Mám přijet?“ „Nejezdi, zavolám ti“. Zpravuji o tom mamku a sama se rozhoduji ještě počkat na další podrobnosti o stavu dědy, než stáhnu Matyáše zpět do reality. Je mi to líto, den se začal vyvíjet tak hezky. Konečně dorazily další dvě rodiny s dětmi. Matýsek je hned zasvěcuje do hry a tak se zaměstnáváme všichni dohromady. Každý se zabere do něčeho jiného. Violku baví tepat kovové drátky a vyrobit si náušnici, Natálka se drží maminky, Maty rád běhá do pavoučí sítě a prolézá tak, aby nezacinkaly porůznu rozvěšené rolničky. Bere to po břiše, takže na jeho oblečení za chvíli není jediné čisté místečko. Taky ho zaujalo pletení náramků, kde ho holčička jménem Borůvka trpělivě naučila základní pletací techniku. Nejdéle se děti vyřádily u přírodních hudebních nástrojů. Tady se nejvíc odvázal Lukášek a konečně i Natálka. Bušily paličkami, plácaly do bubínků, chrastily ořechy a s otevřenou pusou koukaly na to, jak se troubí na volský roh. Hodně autenticky vypadalo získávání mouky ze zrn pomocí vymílání mezi dvěma kameny, výroba těsta a pečení jednoduchého pečiva na ohništi. Co si samy upekly, to snědly se solí, kmínem, namáčené v medu či pomazané sádlem.
Volám babičce. Dědu si nechají v nemocnici, máme zavolat za dvě hodiny, mamka míří do Prahy. Zůstáváme. Po obědě doráží ještě další kamarádka se třemi kluky a svým jihoafrickým mužem. Řádění na hradě a jeho skalnatém okolí se k odpoledni začíná zdát docela nebezpečnou hrou, děti se snaží lézt po skalkách a tak se poohlížíme po nějaké příjemné louce, kde snad nikam nemůžou spadnout. Pět rozdivočelých kluků ve věku 4-6 let na skále je na jednoho Afričana, který se dohovoří pouze s těmi svými, přeci jen dost, tak míříme všichni s miminky v kočárcích na jednu přilehlou velikou louku vstřebat dojmy a chvilku poklábosit.
Táta od třech dětí je opravdu zvláštní, sympatický chlapík. Tráví tu s rodinou necelé čtyři intenzívní týdny, aby se poté opět vrátil ke svému nebezpečnému povolání zpět do Iráku. Dneska všichni přespí někde v přírodě. Přidává se k nám konečně i Míša, manžel spolužačky Simony. Celé odpoledne seděl stranou ve stínu pod hradbami s notebookem, dohnaly ho pracovní povinnosti. Chodíme bosi po louce, sluníme se, spřádáme plány na letní „expedici“, kamarádky kojí mrňata a ostatní kluci stále neúnavně poletují loukou. Na chvíli se přijdou pomazlit, napít a zamlsat si a hned jsou zase v trapu. Ani nevím, jak ten čas utekl, ale slunce si nezadržitelně razí cestu k západu. Tatínek se po nás brzy bude shánět. Už volá. „Kup, prosím, jen chleba a něco k zakousnutí v Globusu, do hodiny jsme doma“. Kluci si zatím všichni nalezli na korbu velkého Rangeru, Daniela maže housky, po kterých se jen zapráší. Plánujeme další společné výlety, kluci se k sobě tisknou, nemůžeme je dostat z auta. Přemluvím Matyáše až na krmení koz. Usnul hned, co jsem nastartovala, takže si mlčky cestou přemýšlím, jak pěkný, klidný den v míru, hojnosti, bez stresu, s přáteli, v přírodě, která je stále ještě přírodou a se šťastnými dětmi jsem prožila, zatímco v nemocnici bojuje můj osmdesátiletý děda možná o život, jeho dcera přerušila dovolenou a vrátila se domů s pocitem úzkosti a strachu o své rodiče. Můj muž Vláďa vyhrál jeden zápas ve squashi a druhý prohrál, Michal se snažil být s rodinou a zároveň se svou právní praxí, Joshua nemyslel na hrůzy, které zažil v Bagdádu, možná srovnával, cítil se dobře. Daniela měla celou svou rodinu pohromadě, našli si místo k přespání někde blízko vody a lesa. Směsice obyčejného radostného dne s trochou nevyhnutelného smutku v pozadí. O to asi jde, ne?