V celém tom nemocničním hradu je spousta zákoutí a skoro za každými dveřmi se něco děje. Radost, smutek, řev, slzy dojetí, strach a úzkost, napětí. To vše je v porodnici s takovým provozem běžným denním i nočním koloritem. Ty zdi jsou ale tak klidné a pevné. Jakoby se jich to ani netýkalo, jakoby oddělovaly 2 světy.
Chodím těmi chodbami a potkávám samá břicha a pláště. Bílé nebo domácí barevné. Prostě pláště. V ruce svírám složku, kterou po vyšetření zase vrátím na sesternu. Zase zpátky na G3. Loudám se, G3 je příliš tiché oddělení, G3 je koncentrace zoufalství a smutku. U oběda si nezřídka ty mlčenlivé stíny přisolují vlastními slzami, co naplat, že je hezky vymalováno. G3 také uzdravuje, ale většinou nedává, spíš bere. Dívám se do oken prvního patra. Tam už jsem také byla, i když to bylo krapet veselejší.
Choďte, ať se to rozjede.
A tak se to nakonec rozjelo a už to bude přesně rok a jakoby se to ani nestalo. Jen se mi občas vybaví ty tváře mých "přítelkyň z domu smutku", které jsou v mé mysli pořád. Jen se mi zamlží oči nad zprávou o nezdařeném porodu gorily Kamby. Anebo vztekem, nad poslední vzpomínkou na ty čtyři tísnivé dny, kdy prvním obrazem hned u východu z nemocnice byl plakát a na něm mrtvý plod v nadživotní velikosti v barevném provedení. Držel ho vyčouhlý, brýlatý a vlasatý týpek, který s pohledem upřeným někam k nebi neustále něco drmolil.
Řekla jsem mu tehdy něco velice sprostého.