Neprotestuje. Rychle umýt, obléknout, namazat 4 rohlíky se šunkou na celý den pro sebe a na sedmou už autem míříme na dětské chirurgické oddělení v jedné velké pražské nemocnici, kde se syn podrobí „banální“ operaci kýly. „Máte pokoj číslo 2 a na řadu dle operačního plánu jdete čtvrtí“, hlásí s úsměvem sestřička a odbavuje dalších pět malých pacientů, kteří na tutéž hodinu dorazili současně s námi. V maličkém úzkém pokojíku je jeden dvouletý pacient po plastice močové trubice. Zrovna jim přinesli snídani a ve dveřích je už další maminka s přibližně stejně starým klučinou, jako je ten náš. Slunce z malého pokoje udělá brzy dusný skleník, kde doslova stojí vzduch, lépe řečeno stlačená směsice zbytku vzduchu a pachů rozkládající se moči, potu a dezinfekce, které produkuje tělo zmátožené operací.
Maminka „mazáka“ už se stačila hlasně svěřit s nejčerstvějšími dojmy. Moc ji nevnímám, jsem ve třetím měsíci a zkouším ukrotit svůj žaludek, ale podle kritického tónu to bylo určitě něco strašného. Posílám manžela se synkem do herny, protože v pokojíku není k hnutí. Snažím se rychle uložit naše věci pod Matyášovu postýlku, abych nepřekážela a hned se chystám za nimi, jen slyším sestru jak říká té nově příchozí: „Jdete pátí“! V herně jsme sami, ale na hraní se vůbec nesoustředím. Jen už aby to bylo za námi! Jsem ráda, že je tu můj muž s námi. Umí si s Matýskem moc hezky hrát a od té doby, co prošvihl jeho komplikovaný příchod na svět, nás samotné v takový okamžik nenechá. Matýsek vůbec nevypadá vystresovaně, čtou si v knížce a on ví jen to, že mu dnes „pan doktor opraví tu zlobivou kýlečku“. Svěřuji se manželovi, že je mi ta druhá spolubydlící nějak povědomá. „Mám pocit, že jsem s ní ležela i tenkrát v porodnici, kde jsme obě čekaly, až se nám děti v inkubátoru trochu "dopečou".
Odbíhám sem tam do pokoje, abych byla sestrám po ruce v případě dalších instrukcí a administrativních záležitostí. Na chodbě je rušno. Každou chvíli tu drandí sestry s pacienty a vozí je sem tam. Prošla tu i vizita, ale mě si nikdo nevšímá. Lékaři mi připadají jako nedotknutelné bytosti. Moc toho navíc neutrousí a jdou si rychle po své práci. Jsme na chirurgii, takže hlavně řežou a hojí rány. Pacientů je tu moc od nejmenších po ty náctileté. Při příjmu jsme měli pořadové číslo 22, je čtvrtek a v pátek se neoperuje. Všechny musí do víkendu odbavit. Dozvídám se, že pokud je vše po narkóze bez obtíží, propouští pražské pacienty druhý den do domácí péče.
Rychle do sebe hodím první rohlík, mí chlapi jsou stále v herně. Pak za námi přichází sestra s obvázaným plyšovým šášou, který má na ručičce kanylu. Vysvětluje Matýskovi, že po operaci bude mít také takové polštářky na bříšku a ruce a že si na ně nebude smět sahat. Kolem desáté jdeme teď už nervózního synka připravovat. Bojí se injekcí a klubka sester, které se ho snaží uklidňovat. Nakonec po krátkém boji, přesvědčování a slzičkách strach překoná a vysloužil si dokonce i malého tygříka za statečnost a za dojemné „děkuju moc“, které vypípl těsně po aplikaci té protivné včeličky.
Druhá injekce už ho zklidní a za půl hodiny ho odvážíme se sestrou na posteli na operační sál. Svírá v ručičce tygříka a mě se svírá srdce dojetím a strachem. Jeho blonďatá hlavička mizí za dveřmi operačního sálu, kam my už samozřejmě nemůžeme. Vypráví sestřičkám, jaké má rád pohádky a že bude nafukovat balónek před panem doktorem, že to zvládne. Sedíme s mužem mlčky vedle sebe na nepohodlných sedátkách v předsálí, usrkáváme kafe z automatu a já zase musím jíst. Bývá mi díky těhotenství denně nevolno, ale stres a úzkost zatím přebily tyto nepříjemné stavy. Po 40 minutách ho vyvážejí ze sálu spícího a chraplajícího, bříško polité žlutou dezinfekcí. Trošku se probouzí, ale po pár minutách už zase dospává narkózu. Muž se s námi loučí, spěchá už do práce. Zavoláme si.
Sestra má problém s umístěním stojanu pro infúzi. Posouváme stolek, židle a tašky, abychom do stojanu nevrážely. Mezi postýlkami je ulička asi 60 cm. a u každé sedí na židli maminka ovázaného dítěte. Uvědomuji si, jak jsem unavená, přisouvám opěradlo židle co nejblíže k nočnímu stolku v hlavě postele, sedám si čelem ke stolku, ruce složím a usínám schoulená s hlavou na nočním stolečku. Budí mě příjezd druhého operovaného chlapečka a opět snaha umístit stojan s infúzí. Nastává čas oběda. Dostaly jsme lístky na oběd
a večeři, ale stejně se od dětí žádná z nás nehne. Děti střídavě procitají a znovu usínají, sem tam někdo zabrečí a maminky pečují o své broučky, upravují ležení, přestýlají poblinkané a jinak potřísněné povlečení, vyprávějí, čtou, hrají si, uklidňují vynášejí bažanty, měří teplotu, komunikují mezi sebou, snaží si vzájemně usnadnit situaci, být úslužné jedna druhé… Jsme na pár metrech čtverečních a komunikace se přirozeně rozbíhá. Aby ne, když jsme se s maminkou malého Davídka konečně vzájemně poznaly! Skutečně před třemi a půl lety u Apolináře jsme také sdílely chvíli společný pokoj. To jsou tedy divoké náhody! Sem tam strčí dovnitř hlavu sestry, aby se ujistily, že je vše v pořádku. Od třetí maminky se dozvídáme, jak je to tu se spaním. Ona zůstává u dítěte nepřetržitě a v noci spí v uličce na karimatce. Je docela vybavená, má tu vlastní polštář, spacák, ručníky… Ale některé sestry v noci nerady skáčou přes spící maminky, tak prý občas vrčí. Žádné z nás se od dítěte nechce. Volám tedy manželovi, aby mi přivezl něco k večeři
a karimatku se spacákem. Možnost využít ubytovnu v areálu nemocnice se mi nezamlouvá, zvlášť když tu určitě ostatní maminky zůstanou. Klouček je klidný, ale ani k večeru nechce sám moc pít. Kolem půl sedmé doráží můj muž se všemi věcmi, ale zdrží se jen chvilku. Lékaři vidí náš odchod domů po ranní vizitě reálně.
Nastává večer, nosím ho na záchod, asi se mu bažant už zdá málo důstojný. Je stále zavodňován skrze kanylu, ale k jídlu nesmí ještě nic. Oddělení se postupně uklidňuje, nastoupila noční směna a s ní jedna ostřejší sestra. Mračí se, ale nevyhání nás. Snažím se pohánět čas, chci mít tu noc za sebou. Znovu mám žaludek
na vodě, do deseti tak různě posedávám na židli a pak si lehám na jediné volné místo napříč pokoje mezi dva noční stolky.
Pod postýlkami naskládané tašky, hračky a nočníky. Převracím se na druhý bok a balkónovými dveřmi vidím uměle nasvícené pražské údolí a slyším Matýskův hlásek: „A kde je moje maminka?“ Znovu se mu ještě ukazuji a pak už usínám s hlavou u těch dveří na balkón, kam se vstupovat z důvodu havarijního stavu nesmí.
To ještě netuším, že za necelé dva měsíce to celé podstoupíme znovu, tentokrát s kýlou v druhém třísle.